Sešli jsme se sobotního rána na Hlavním nádraží v centru samotného Brna. Velkoměsta. Jako bychom snad chtěli zažít si dva extrémy v jednom víkendu. Co nejvíc města a co nejvíc přírody. No budiž, přesně tohle se nám totiž povedlo .
Z nádraží jsme vyrazili vlakem do zastávky Vysoké Popovice, odkud naše výprava, celodenní přesun započal. Lukovany, Ketkovice, (Březník). Za Ketkovicemi byl oběd na Vyhlídce. Využili jsme k obědu krásný přístřešek a každý pojedl zásoby z domova. Po obědě byl odpočinkový program ve forme šifrování, které se dětem moc líbilo, neboť Moris a Kahun dělali dětem šifry na míru a na přání. V takhle malém počtu to konečně bylo možné udělat takto individuálně, z čehož mám radost. Po luštění ještě (tradiční) fotku na stejném místě jako na minulém výletu z Velikonoc a pokračovalo se dál.
Než jsme dorazili do Březníku, povedlo se nám sejít z plánované turistické značky. Ano, turistická značka byla o sto metrů víc východně. To jsme věděli, ale jelikož bychom jsme si museli vyšlápnout kopeček, né moc schůdný, pokračovali jsme v cestě údolím po břehu Oslavky. Cíl je stejný. V mapě vede cestička kolem obou stran říčky. Heh, víte to jak to dopadlo? Co sto metrů jsme přeskakovali kamínky na druhý břeh. Doleva doprava, doleva doprava 🙂 Jako na horské dráze.
Po většinou jsme použili při třetím přebrodění druhou obuv z výstroje. Takže sandály, či kroksy. Abychom neměli promáčenou turistickou obuv, kdyby náhodou to sklouzlo. S tímto tempem se brodilo vesele dál (suchou nohou to šlo pokaždé, jsem živým důkazem) a skončili jsme na čísle jedenáct. Konečně konec lesa a kousek od nás Březník. Po dvou kilometrech jsme dosáhli vesnice a na jejím konci si odpočli. To jsme se zkontaktovali akorát se Smrkym, Peťou a Tedýskem kde jsme a kde se potkáme.
Po této významné pauze se šlo dál na rozcestník Pod Vlčím kopcem na místo srazu. V tom se kolem nás objevilo jídlo. Třešně zrály. Zahrála se hra na trhání třešní 😛 Pak zase přesun dál. V šikovném místě jsme si trasu zkrátili a to už se na nás usmívala cedule rozcestníku. Cíl dosažen. Smrky, Peťa a psík ale nikde. Tož volná chvíle byla využita na opláchnutí nohou….po chvíli už přišel Smrky, že čekají na kopci a kde se flákáme. Tři kilometry se přece nejdou skoro 2 hodiny. No, na třešních 🙂
Nohy nás vynesly na vrchol kopce (a že to byl výšlap panečku) a konečně jsme byli komplet. Vlčí kopec, Glorinet a Umýrayda, kde jsme měli cíl dnešního dne. Smrky nachystal s dětma dřevo, Peťa připravila na opékání Špekoně s chlebem a Moris s Kečupem (dodnes známým jako Šíma) poklidili vnitřek srubu, aby tam byl útulno. Oheň, povídání, večeře a na kutě. Dobrou noc.
V neděli ráno jsme si pospali. Padala voda, a tak jsme budíček poodsunuli na později. Následovala rozcvička, snídaně, úklid a cesta do Náměště nad Oslavou. Tam jsme se pozastavili na oběd. U Penny marketu jsme nakoupili a v nedalekém parčíku našli rožek, kde se rozdělaly karimatky a oběd spapkal. Tvarohové záviny, mňam! Skoro půlka závinu na člověka. To jsme si dali. V rámci poledního klidu se začaly vysvětlovat pravidla karetní hry Munchkin, jenž se dětem moc zalíbila. Ono porazit příšery a stát se vítězem není jen tak. Vlastně je to zábava na značnou část odpoledne 😀 Jelikož jsme ráno měli pozdější start kvůli dešti, další vzdálená vlaková zastávka byla tak tak v našem časovém limitu, nakonec jsme to nedělní odpoledne strávili právě na kartičkách, co se děckám zalíbily. Po kartičkách jsme si ještě prošli Náměšť a poté s pískotem vlaku domů do Brna.
Všimli jsme si zmínky o Kečupovi? To tak Šíma zahlásil na Umýraydě u kyblíku 5kg kečupu, že to by si přál snad i na Vánoce. S kečupem chutná všechno líp. A začal vyjmenovávat. Tož uvidíme, Kečupe, jestli se ti přezdívka zalíbí….přinejmenším aspoň sedí jako ulitá.